Úraz OSVČ jako pracovní úraz zaměstnance aneb nároky z faktického pracovního poměru

Může se fyzická osoba, která pracuje „na fakturu“, domoci odškodnění z pracovního úrazu? Tuto otázku nedávno řešil Nejvyšší soud ČR (21 Cdo 3061/2020). V praxi záleží na tom, zda se jedná o výkon závislé práce, či nikoli.

Jedná se o stále velmi aktuální téma, protože výkon práce „na fakturu“, který v realitě vykazuje znaky závislé práce, je v praxi velmi rozšířen. Zaměstnavatelé by tak měli být obezřetní při nastavování spolupráce s OSVČ, aby jejich vzájemný vztah nevykazoval právě znaky závislé práce a nebyl tak v případě jakéhokoli souvisejícího sporu posuzován jako faktický pracovní poměr se všemi konsekvencemi, jako tomu bylo například v níže popisovaném případě.

Žalobce se, jakožto osoba samostatně výdělečně činná, podílel na opravě báňského stroje pro žalovanou společnost. Během zmiňované opravy stroje však žalovaný utrpěl úraz s trvalými následky, když mu na nohu spadlo těžké břemeno. Žalobce od společnosti požadoval bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění, ušlý výdělek a také placení měsíční renty (tedy pracovněprávní nároky), neboť se domníval, že i přesto, že formálně vykonával práci jako osoba samostatně výdělečně činná, tak se v jeho případě fakticky jednalo o výkon závislé práce pro žalovanou společnost. 

Výkon závislé práce spatřoval žalobce v tom, že práce, během níž k úrazu došlo, byla vykonávána na pracovišti žalované společnosti, společně se zaměstnanci žalované a v žalovanou stanovené týdenní pracovní době, kterou žalovaná i v případě žalobce evidovala. Žalovaná taktéž k výkonu práce poskytovala žalobci nezbytné zázemí a pracovní pomůcky, dopravovala ho na pracoviště a provedla i jeho zaškolení na BOZP.

Žalovaná oponovala tvrzením, že všechny vytknuté prvky jejich pracovního vztahu plynuly ze specifického pracovního prostředí dobývacích dolů, které vyžadují zvýšenou ochranu pracujících osob a že s ohledem na „speciální báňské předpisy“ musela přímo koordinovat veškeré osoby podílející se na opravě stroje.  Dále žalovaná namítala, že v rámci specifického pracoviště byly běžně uzavírány „obchodněprávní smlouvy“ s podnikatelskými subjekty, aniž by se jednalo o vztahy pracovněprávní. 

Všechny soudní instance však došly k závěru, že i v tomto případě šlo o výkon závislé práce ze strany žalobce. Ten proto má stejné nároky na odškodnění jako ostatní zaměstnanci žalované, neboť se jeho úraz považuje za úraz pracovní. Nejvyšší soud shrnul své rozhodnutí následovně: „Nedošlo-li k platnému sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné.

Žalovaná společnost tedy v tomto případě odpovídá za pracovní úraz jako zaměstnavatel. Pokud aktuálně řešíte obdobný případ a nevíte si rady, neváhejte se na nás obrátit.

Autor: Veronika Odrobinová, Jessica Vaculíková

Autor: Veronika Odrobinová, Jessica Vaculíková