Pravidla Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) vyžadují, aby profesionální fotbalové kluby, které se účastní některé z mezinárodních klubových fotbalových soutěží, při sestavování zápasových soupisek zapsaly alespoň 8 tzv. domácích hráčů. Maximální počet hráčů na zápasové soupisce je přitom 25. Klasifikace hráče jako „domácího“ je podmíněna tím, že byl dotyčný hráč po dobu nejméně 3 let ve věku 15 až 21 let připravován buď svým klubem, nebo jiným klubem stejné národní ligy. Z 8 domácích hráčů navíc musí být alespoň 4 hráči připravováni klubem, který je zapsal.

Obdobné pravidlo implementovala do svých předpisů i URBSFA (belgická fotbalová asociace), avšak pouze co se týče požadavku 8 domácích hráčů, tedy v tomto případě hráčů připravovaných jakýmkoliv belgickým klubem. Podmínka, aby 4 z nich byli navíc připravováni svým klubem, v předpisech URBSFA obsažena není.

Jeden z fotbalových hráčů, jenž je profesně činný v Belgii, se však obrátil na Belgický rozhodčí soud pro sport (a později na Frankofonní soud prvního stupně v Bruselu) a domáhal se prohlášení uvedených pravidel UEFA a URBSFA za absolutně neplatná. Podle něj totiž porušují články 45 SFEU (volný pohyb pracovníků) a 101 SFEU (práva hospodářské soutěže). Případem se nakonec zabýval i Soudní dvůr EU, který si položil 4 hlavní otázky, a sice:

1. Vztahuje se působnost unijního práva na sport a činnosti sportovních asociací?

V odpovědi na první z právních dotazů SDEU připomněl závěry ze své dřívější rozhodovací praxe, z nichž je patrné, že v rozsahu, ve kterém sport představuje hospodářskou činnost, se na něj vztahuje evropské právo relevantní pro tuto činnost. Právní předpisy EU se neuplatní pouze na specifická pravidla týkajících se výhradně sportu, která byla přijata „výlučně z jiných než hospodářských důvodů“. Vzhledem k sociálnímu a výchovnému významu, který sportovní činnost má pro občany EU, je však třeba zohlednit při použití článků 45 a 101 SFEU také specifické rysy této činnosti. Jinými slovy: jestliže má být pravidlo přijaté sportovní asociací posouzeno jako překážka volného pohybu pracovníků nebo protisoutěžní kartelová dohoda, je třeba vždy zvážit konkrétní okolnosti v kontextu povahy, organizace a fungování daného sportu.

2. Jsou fotbalové asociace „podniky“ ve smyslu SFEU?

Sportovní asociace, které nabízejí zboží nebo služby, a tudíž vykazují ekonomickou činnost, představují dle názoru Soudního dvora podnik ve smyslu SFEU. Zákaz jednání (potenciálně) vedoucích k narušení, omezení či vyloučení hospodářské soutěže obsažený v čl. 101 SFEU se přitom vztahuje na jakoukoliv entitu vykonávající hospodářskou činnost, tedy i na sportovní asociace.

3. Mají fotbalové asociace pravomoc omezovat fotbalové kluby při sestavování týmů?

SDEU konstatoval, že sportovní asociace odpovědné za některou sportovní kategorii, jako je například i UEFA či URBSFA, jsou zcela legitimně oprávněny nastavovat pravidla týkající se soutěží v této disciplíně. Taková pravidla mohou představovat i požadavky týkající se složení týmů pro účast v klubových profesionálních soutěžích.

Uvedená pravidla ovšem fakticky omezují fotbalové kluby v náboru hráčů, čímž v důsledku kontrolují jeden z významných faktorů hospodářské soutěže. SDEU tedy uložil národnímu soudu, aby se vypořádal s otázkou, zda jsou tato pravidla dostatečně škodlivá, aby mohla být považována za protisoutěžní z hlediska svého účelu. Zohledněn bude muset být jednak hospodářský a právní kontext, a jednak také podíl dotčených přeshraničních hráčů.

SDEU připomněl, že existují i výjimky, na které se zákaz v čl. 101 SFEU z důvodu zvláštní povahy okolností nevztahuje. Jedná se například o antidopingovou úpravu přijatou Mezinárodním olympijským výborem, která sice ve svém důsledku omezuje soutěž mezi sportovci, avšak jejím účelem je zajištění rovnosti příležitostí, ochrany zdraví a etiky, což představuje legitimní cíle obecného zájmu.

4. Může být uvedené pravidlo diskriminační?

Čl. 45 SFEU stanoví zákaz opatření, které má potenciál znevýhodňovat státní příslušníky EU, kteří chtějí vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu, než kterým je stát jejich původu. Uvedená pravidla URBSFA mohou vést k nepřímé diskriminaci hráčů, kteří nemají „národní“ vazbu na belgické fotbalové kluby. Takové opatření však může být odůvodněno, pokud sleduje legitimní cíl, jakým může být například podpora náboru a přípravy mladých fotbalových hráčů.

Co to znamená pro budoucnost profesionálního fotbalu?

Pokud se prokáže, že uvedená pravidla fotbalových asociací mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy a že jejich účelem (nebo důsledkem) je omezení hospodářské soutěže, půjde o porušení unijního práva. Liberačním důvodem by byla pouze opodstatněnost pravidla sledováním legitimního cíle a jeho nezbytnost. Lze také případně uvažovat o tom, že se na toto pravidlo uplatní výjimka (jako například u antidopingové úpravy), pokud ovšem naplní všechny podmínky potřebné k tomu, aby se na něj exempce vztahovala[1].

Zároveň mohou tato pravidla zakládat zakázanou nepřímou diskriminaci přeshraničních hráčů, pokud nebude prokázána vhodnost těchto pravidel k dosažení podpory náboru místních mladých fotbalistů a zároveň jejich nezbytnost k naplnění tohoto účelu.

Vyřešení konkrétních případů bude ale otázkou aplikace výše uvedených zásad a výkladu SDEU národními soudy. Na konečný výsledek a odpověď na otázku, zda pravidlo obsazení fotbalových zápasových soupisek minimálním počtem domácích hráčů, je v rozporu s unijním právem, si tak budeme muset ještě počkat.

[1] viz čl. 101 odst. 3 SFEU