Již Benjamin Franklin prohlásil, že: “V tomto světě není nic jistého kromě smrti a placení daní“. Od doby, kdy americký státník poprvé vyslovil tuto větu, se svět v tomto ohledu nijak nezměnil, neboť i v současné době představují daně nezbytný zdroj příjmů pro drtivou většinu státních rozpočtů. Česká republika není výjimkou a vybrané daně, cla a pojistné tvoří více než tři-čtvrtiny celkových příjmů státního rozpočtu.

Vzhledem k výše uvedenému, je zcela přirozené, že si stát výběr těchto příjmů patřičně chrání. Jedním z nástrojů, jak zajištuje splnění daňových povinností, je udělování sankcí při porušení povinností při správě daní, které vycházejí z daňového řádu. V těchto případech mluvíme o udělení tzv. příslušenství daně, konkrétně zákon definuje (i) pokutu, (ii) penále a (iii) úrok z prodlení.

Udělení příslušenství daně však není jediným nástrojem, jak „motivovat“ k placení daní. Další možnost vyplývá ze skutečnosti, že neplacení resp. krácení daní může v zákonem [Předpis č. 40/2009 Sb.Zákon trestní zákoník] určených podmínkách naplňovat znaky trestného činu a v závažných případech může být pachatel potrestán dokonce odnětím svobody na pět až deset let.

A právě udělením penále při současně vedeném trestním stíhání za jeden přestupek bylo předmětem usnesení Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. 4 Afs 210/2014 ze dne 24. listopadu 2015. NSS ve svém usnesení uvedl, že: “Penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu; a je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“

NSS při svém rozhodování, zda je možné posuzovat penále jako trest za platební delikt, vycházel také ze zásad, vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Za podstatné považoval nejnovější rozhodnutí Evropského soudu v rozsudku Lucky Dev proti Švédsku. V tomto případě byla stěžovatelka sice uznána vinnou z  trestného činu ve věci nesprávně vedeného účetnictví, ale současně byla švédským soudem zproštěna obvinění z trestného činu krácení daně. Nicméně udělené penále ve výši 40 %, resp. 20% ze zvýšené daně z příjmů a z DPH zrušeno nebylo. Evropský soud v této věci uvedl, že uložení daňového penále vyměřeného na základě daňového řízení, obnáší „trestní obvinění“, a současně konstatoval, že daňové řízení mělo být zastaveno a daňové penále zrušeno poté, co došlo k ukončení paralelně vedeného trestního řízení ve věci krácení daně. Evropský soud pro lidská práva případ uzavřel s tím, že udělením penále, poté co bylo ukončeno trestní stíhání, došlo k potrestání stěžovatelky za čin, pro nějž již byla s konečnou platností zproštěna obžaloby.

Nejen z rozsudku Lucky Dev proti Švédsku, ale i z předchozích rozhodnutí evropských soudů je zřejmé, že optikou evropských předpisů je na penále nutno nahlížet jako na trest, ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod již delší dobu.

NSS své usnesení dále rozvedl o porovnání penále s úrokem z prodlení. Úrok z prodlení se odvíjí od REPO sazby České národní banky, díky čemuž plynutím času dochází k postupnému nárůstu jeho celkové výše. Nebyla-li tak daň zaplacena řádně a včas je vzniklá ekonomická újma státu plně kompenzována úrokem z prodlení. Penále je naproti tomu stanoveno fixní neměnnou procentní sazbou. To naopak slouží k odstrašení případných pokusů daňových subjektů snížit si daň uvedením nesprávných údajů v daňovém tvrzení.

Závěr NSS v kombinaci se zásadou ne bis in idem, tedy práva nebýt souzen a trestán dvakrát za tentýž čin otevírá prostor pro osoby, kterým již bylo penále uloženo, nicméně případné trestní stíhání stále probíhá, případně má teprve začít. Neboť v takovém případě by s ohledem na výše uvedenou zásadu mělo být trestní stíhání ukončeno. Na závěr nutno dodat, že výše uvedené se vztahuje pouze na fyzické osoby, nikoliv na osoby právnické.

Nacházíte-li se tak v podobné situaci, neváhejte se obrátit na naší společnost.