Dne 7. 2. 2019 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatele.

Podstatou sporu byla skutečnost, kdy společnost s r.o. podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nečinnosti správce daně, a to v průběhu daňových kontrol na DPH.

Správce daně prověřoval v rámci daňových kontrol požadované nadměrné odpočty a jelikož daňový subjekt neposkytl na základě výzvy úplné informace nebo nereagoval vůbec, správce daně požádal italský správní orgán o spolupráci v rámci mezinárodního dožádání. Správce daně však z Itálie ani po urgencích do 6 měsíců neobdržel žádnou odpověď. Městský soud rozhodl, že v rámci mezinárodního dožádání není správce daně vázán žádnými lhůtami, které by způsobovali nezákonnost jeho postupu, kdy jsou přínosy vyčkání na odpověď v rámci mezinárodního dožádání vyšší než zájem na minimalizaci průtahů a nákladů řízení.

Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na dlouhou dobu trvání daňové kontroly a napadl skutečnost nepřiměřenosti lhůty pro vyřízení mezinárodního dožádání.

Dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze obecně stanovit, kdy je nutné daňovou kontrolu ukončit s ohledem na výsledek mezinárodního dožádání či nevyřízené dožádání.

Nejvyšší správní soud rovněž uzavřel, že se na danou situaci mělo uplatnit nařízení Rady EU č. 904/2010, nikoliv zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní č. 164/2003 Sb., který transponoval směrnici č. 2011/16/EU, jež se však na výměnu informací ohledně DPH nevztahuje.

Důvodem pro zamítnutí kasační stížnosti byla skutečnost, že správce daně přehledně shrnul fázi, v jaké se daňová kontrola nacházela a přesvědčivě odůvodnil, proč nelze považovat dosavadní shromáždění podkladů za dostatečné.