Již od zavedení zákona o daních z příjmů v roce 1992, probíhají diskuse a spory, zda společník společnosti s.r.o. může fakturovat své společnosti a příjmy z takové fakturace zdaňovat jako příjmy osoby samostatně výdělečně činné (§7 zákona o dani z příjmu) a nikoliv jako mzdu (§6 zákona o dani z příjmu).

Praxe finančních úřadů potvrzovaná i judikaturou v zásadě dodaňovala jakékoliv příjmy společníka získané za práci pro společnost jako mzdu podle §6 zákona o dani z příjmu. Světlo do rozhodování soud vnesl rozsudek ústavního soudu (IV. ÚS 385/04) z roku 2005, který judikoval, že je vždy nutné pečlivě vážit obsah vztahu mezi společností s.r.o. a společníkem.

Rozhodující pro posouzení je, zda společník vykonává pro společnost činnost nezávislou na činnosti společnosti, zda tuto činnost vykonává nezávisle, hradí si veškeré náklady souvisejících s touto činností a používá výkonu činnosti svého majetku a zda mu společnost určuje provedení a či dobu  této činnosti.

Nejvyšší správní soud ve svém judikátu na téma švarcsystému (2 Afs 24/2010-96) posuzoval případ kdy společník autobazaru poskytoval společnosti opravárenské a mycí služby. Finanční úřad označil příjmy z těchto služeb, které společník ani nevykonával osobně, za příjmy ze závislé činnosti (§6 zákona o dani z příjmu). Nejvyšší správní soud potvrdil rozhodnutí Krajského soudu, který rozhodnutí finančního úřadu zrušil.