Nejvyšší správní soud („NSS“) v rozsudku č. 3 Afs 114/2018 – 87 odmítl přístup daňové správy, která automaticky považuje plátce, který přijme zdanitelné plnění od nespolehlivého plátce, za osobu ručící za neodvedenou DPH dle § 109 odst. 3 zákona o DPH. Dle NSS by takto automaticky vzniklé ručení neumožnilo příjemci zdanitelného plnění „zákonný prostor pro vyvrácení zákonem presumované domněnky, že byl účasten podvodné operace, tedy že v okamžiku uskutečnění plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že dodavatel má v úmyslu daň nezaplatit“. Při obchodování s nespolehlivým plátcem je dle NSS na místě větší obezřetnost, nicméně ke vzniku ručení musí vždy „přistoupit další okolnosti, ze kterých bude zjevné, že příjemce zdanitelného plnění věděl či vědět měl a mohl, že daň nebude uhrazena“. Takovéto další okolnosti by měl navíc vždy prokázat správce daně.  

V posuzovaném případě však správce daně naopak potvrdil přijetí platby daně od nespolehlivého plátce, poskytovatele zdanitelného plnění, přičemž tuto platbu převedl v souladu s § 152 daňového řádu na dřívější daňové nedoplatky. K úhradě daně z konkrétního plnění, za niž by měl odběratel ručit, tedy došlo a povinnost hradit daň z titulu ručení tak vůbec nemohla vzniknout. Dle NSS je totiž rozhodující „skutečnost, zda nespolehlivý plátce úhradu daně z konkrétního plnění, za něž by měl odběratel ručit, provedl či nikoliv.“

Na výše uvedené pak nemá vliv ani možnost uvedená v § 109a zákona o DPH, kdy plátce – odběratel přímo hradí správci daň namísto dodavatele. Dle NSS totiž nelze daňové subjekty „nutit, aby uzavíraly soukromoprávní vztah k úhradě daňové povinnosti, a tedy dobrovolně vybíraly daň namísto správce daně“.

Tímto rozhodnutím pak NSS navázal na dřívější rozhodnutí 5 Afs 78/2017 – 33, kdy odmítl automatický vznik ručení v případě platby na zahraniční bankovní účet.