Úrok z daňového odpočtu – daňový řád opět novelizován

Publikováno:
22. září 2016
Autor:
  • Tomáš Plešingr
Obor:

Z počátku si položme jednoduchou otázku. Z jakého důvodu vznikl § 254a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád („DŘ“) týkající se úroku z daňového odpočtu? A proč chce Vláda toto ustanovení znovu novelizovat?

Nejprve je nutné poukázat na známý rozsudek KORDÁRNA, který se stal základem pro vytvoření tohoto ustanovení. Nejvyšší správní soud („NSS“) uvedl, že nadměrný odpočet bývá často terčem daňových úniků a správce daně („SD“) má tedy právo disponovat určitým obdobím, potřebným k prověřování oprávněnosti nároku, nicméně daňový subjekt by toto prověřování měl „bezplatně“ snášet pouze po určitou dobu. Jak je tato doba dlouhá však do této chvíle tuzemská právní úprava nespecifikovala a její doslovný výklad má dle NSS „nepřijatelné dopady z hledisek ústavněprávních i z hledisek práva Evropské unie“. NSS tedy hledal v judikatuře Soudním dvorem Evropské unie („SDEU“). Z ní vyvodil, „že lhůta 3 měsíců počítaná po uplynutí zdaňovacího období, za které byl nárok za nadměrný odpočet uplatňován, vyhovuje požadavkům plynoucím z judikatury Soudního dvora“ a zároveň „dává správci daně přiměřený prostor k základnímu prověření uplatněného nároku na odpočet“.

Na uvedený rozsudek reagovala finanční správa novelou DŘ, do kterého byl s účinností od 1. 1. 2015 nově zakomponován § 254a. Dle důvodové zprávy byla důvodem jeho vzniku skutečnost, že DŘ dosud explicitně neupravoval lhůtu, po jejímž uplynutí by daňovému subjektu měla náležet určitá náhrada (úrok). V praxi se jedná především o případy, kdy správce daně nepřiměřeně dlouhou dobu zadržuje vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v důsledku dlouhotrvajícího postupu k odstranění pochybností („POP“). Úrok z daňového odpočtu je tedy považován za kompenzaci daňovému subjektu za to, že mu jsou státem zadržovány finanční prostředky, které tak nemůže použít pro svoje podnikání.

Protože však dané ustanovení bylo terčem kritiky odborné veřejnosti pro nesoulad s evropským právem, navrhla Vláda ČR novelu tohoto ustanovení, která by měl platit od 1.1.2017:

Od původního znění § 254a, odst. 1 DŘ: „V případě, že postup k odstranění pochybností vztahující se k řádnému daňovému tvrzení nebo dodatečnému daňovému tvrzení, ze kterého vyplývá, trvá déle než 5 měsíců, náleží daňovému subjektu úrok z daňového odpočtu stanoveného správcem daně.“ se navrhovatel přiklání k podstatně jasnějšímu vymezení.

Dle nového znění náleží daňovému subjektu úrok z prodlení (zejména) ode dne následujícího po uplynutí doby 4 měsíců od posledního dne lhůty pro podání daňového tvrzení. Avšak běh této lhůty se staví a úrok z daňového odpočtu nevzniká ode dne vydání:

  • Výzvy k odstranění vad podání (v rámci POP);
  • Výzvy k umožnění zahájení daňové kontroly;
  • Rozhodnutí, kterým je stanovena lhůta pro vyjádření se ke kontrolnímu zjištění.

Současné ustanovení vymezuje úrok z nadměrného odpočtu, který odpovídá ročně výši REPO sazby stanovené ČNB, zvýšené o 1 procentní bod. Ten by se měl novým návrhem zvýšit na 2 procentní body. Jak uvádí důvodová zpráva, tato výše je v porovnání s jinými úroky nastavena odlišně, a to kvůli rozdílnému účelu. Smyslem tohoto úroku je tak motivovat správce daně k tomu, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v rámci POP.

Cílem nové úpravy je zejména reagovat na judikaturu SDEU, který se danou problematikou zabýval již mnohokrát. I když pravomoc k určování úroku z nadměrného odpočtu patří dle SDEU výlučně do pravomoci členských států, měla by být dle SDEU tato autonomie jistým způsobem ohraničena.  Stále více tak převažuje názor směřující k posílení práv daňových poplatníků.

Z dosavadního vývoje příslušné judikatury lze vyvodit následující závěry:

  • Zpoždění při vrácení odpočtu v důsledku provádění kontrolního postupu je možné, pokud trvá přiměřenou dobu. Po jejím překročení náleží daňovému subjektu kompenzace v podobě úroku;
  • Počátek a de facto ani běh „přiměřené doby“ nemá být závislý na úkonu správce daně, ale na objektivně daném okamžiku (např. poslední den podání daňového tvrzení);
  • Za přiměřenou shledal SDEU v rámci své dosavadní judikatury takovou vnitrostátní úpravu, která umožnila převod nadměrného odpočtu (který dle dané vnitrostátní legislativy de facto znamenal jeho úhradu) na až tři následující zdaňovací období tehdy, jednalo-li se o období měsíční; a
  • Vymezení přesného okamžiku vzniku a výše úroku jsou při dodržení zásady přiměřenosti záležitostí vnitrostátní úpravy.

Otázkou stále zůstává, zda je návrh novely upraven ve prospěch daňových poplatníků nebo daňové správy. Lze nyní říci, že § 254a DŘ bude konečně v souladu s judikaturou SDEU? Naplní se předsevzetí Vlády, že návrh přinese jasnější a předvídatelnější ustanovení, které nebude zavdávat příčiny ke vzniku soudních sporů?

Nutno říci, že i když se novelizované znění § 254a DŘ posunulo ku prospěchu daňových poplatníků, vede nás aktuálně navržený text novely ve světle judikatury SDEU spíše ke skepsi.

Zpracovali: Klára Plevková, Zuzana Tregnerová

Autor: Tomáš Plešingr