GT News

Daně, účetnictví, právo a nejen to. Všechny klíčové novinky pro váš byznys.

Roman Burnus | Marek Toráč | 14. Června 2022

Z judikatury: Obrana proti stanovení daně pomocí pomůcek

Sdílet článek:

Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku 6 Afs 273/2020 ze dne 18. května 2022 posuzoval spor mezi Odvolacím finančním ředitelstvím a fyzickou osobou (dále jen „žalobce“) ve věci nesprávného stanovení daně podle pomůcek. Správce daně dne 30. 6. 2017 vydal žalobci dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob, ve kterém daňovém subjektu doměřil daň za zdaňovací období roku 2013 podle pomůcek ve výši 363 877 Kč a uložil povinnost uhradit penále ve výši 72 775 Kč.

Daňový subjekt v žalobě namítal, že při stanovení daně podle pomůcek nebyla stanovena daň spolehlivě, jelikož se správce daně ani Odvolací finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“) nezabývali porovnáním ekonomických  ukazatelů srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových povinností. Žalobce dále namítal, že správce daně porušil § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“), neboť nevyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání a daňová kontrola tak byla zahájena nezákonně. 

Krajský soud reagoval na námitku, kdy se podle žalobce správce daně ani žalovaný  nezabývali porovnáním ekonomických ukazatelů srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových povinností. Podle Krajského soudu daňový subjekt nebyl schopen odstranit pochybnosti ve vztahu k tvrzeným plněním od dodavatelů, která představují  přibližně 87 % veškerých uplatněných daňových výdajů, a proto nebylo možné zajistit jako relevantní pomůcky údaje od srovnatelných subjektů. Z toho důvodu správce daně v souladu se zákonem uznal jako výdaje částku odpovídající 80 % zdanitelných příjmů.

Dále krajský soud uvádí, že z ničeho neplyne, že by nebylo možné použít jako pomůcky pro stanovení daně postup dle § 7 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů. Správce daně tedy nepochybil, když využil jako pomůcky pro stanovení daně paušální výdaje ve výši 80 %, jelikož nebylo možné skutečné výdaje spolehlivě stanovit. 

K námitce porušení DŘ krajský soud zdůraznil, že kontrola na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 byla zahájena více než rok předtím, než byla ukončena zprávou o kontrole daňová kontrola DPH. Při zahájení daňové kontroly nemohly být známy takové skutečnosti, jež by vedly k důvodnému předpokladu, že daňovému subjektu bude doměřena daň. Správce daně neměl k dispozici dostatečné podklady pro to, aby mohl v tu dobu formulovat spolehlivý závěr a teprve ověřoval rozsah a správnost deklarovaných údajů. Z těchto důvodů se nepovažuje zahájení daňové kontroly za nezákonné. 

Posouzení NSS

NSS souhlasí s výrokem krajského soudu o stanovení daně prostřednictvím výdajového paušálu a dodává, že podle § 98 odst. 1 věta první a druhá DŘ platí, že „nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem“.  NSS tedy jednání správce daně  neshledal jako hrubé vybočení či zásadní pochybení. Pro určení příjmů správce daně použil takové důkazní prostředky, které nejsou zpochybnitelné a možnost takového postupu při stanovení daně výslovně předpokládá DŘ. NSS se také opírá o vydaný rozsudek 4 Afs 108/2018-36 ze dne 31. 5. 2018, ve kterém NSS již potvrdil použití výdajového paušálu jako pomůcky pro stanovení daně. 

NSS dále reaguje a zároveň souhlasí se závěry krajského soudu a Odvolacího finančního ředitelství, že ustanovením § 145 odst. 2 DŘ očekávaná míra konkrétnosti poznatků a důvodů správce daně před zahájením daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 naplněna nebyla. Obsah spisu nenasvědčoval, že by správce daně disponoval dostatečně určitými informacemi o skutečnostech odůvodňujících předpoklad, že daň měla být daňovým subjektem přiznána a správcem daně vyměřena v jiné výši. 

Závěrem NSS dodává, že důvodný předpoklad, který by umožnil výzvu k dodatečnému daňovému přiznání dle § 145 odst. 2 DŘ v projednávané věci dán nebyl, jak správně shrnul krajský soud, a proto z výše uvedených důvodů NSS kasační stížnost zamítá. 

Autor: Marek Toráč, Roman Burnus