Význam účetnictví pro stanovení základu daně

Publikováno:
24. říjen 2014
Autor:
  • Tomáš Plešingr
Obor:

V tomto článku bychom Vás rádi seznámili s rozsudkem Nejvyššího správního soudu (NSS), ve kterém se NSS vyjádřil k významu účetnictví jako důkazního prostředku pro stanovení základu daně z příjmů. Konkrétně se tento rozsudek č. j. 9 Afs 26/2013-50 ze dne 22. května 2014 týkal sporu ohledně zaúčtování, respektive určení okamžiku úhrady smluvní pokuty. Podle § 24 odst. 2 písm. zi) a § 25 odst. 1 písm. f) zákona o daních z příjmů se za daňově uznatelné náklady totiž považují pouze zaplacené smluvní sankce ze závazkových vztahů.

Dodavatel sjednal s odběratelem slevu z ceny odebraného zboží za předpokladu, že zvýší svůj odběr oproti předcházejícímu kalendářnímu roku alespoň o 50%. V případě, kdy odběratel nesplní tuto podmínku, ke které se zavázal, náleží dodavateli smluvní pokuta ve výši 27% z objemu zboží nakoupeného v předcházejícím roce navýšené o 50%.  Z dohody obou stran vyplynulo, že veškeré platby provedené v témže kalendářním roce odběratelem ve prospěch dodavatele v období před uplatněním smluvní pokuty, budou použity přednostně na úhradu faktury týkající se smluvní pokuty. Dále z dohody vyplývalo, že tato faktura bude považována za uhrazenou následující den po vystavení.

Odběratel nesplnil podmínky, ke kterým se zavázal a tak dodavatel vystavil fakturu na smluvní pokutu. Fakturu dodavatel vystavil dne 28. 12. 2006. Pokud by odběratel postupoval tak, jak vyplývá ze vzájemné dohody obou stran, k 29. 12. 2006 by ve svém účetnictví zaznamenal úhradu této faktury. Odběratel však tak neučinil. Úhradu ve svém účetnictví zaznamenal až po obdržení písemných potvrzení zahraničního dodavatele vydaných v roce 2007, kdy vystavil výdajové pokladní doklady na úhradu faktury. K faktuře dále dne 31. 12. 2006 zaúčtoval kursový rozdíl. Ke konci roku 2006 tedy odběratel vykazoval tuto fakturu jako svůj neuhrazený závazek. Odběratel při stanovení základu daně za rok 2006 však přihlédl ke smluvní pokutě, jako by byla uhrazena a snížil si tak základ daně o částku smluvní pokuty, ačkoli veškeré jeho účetní kroky nasvědčovaly tomu, že faktura není uhrazená. Až v průběhu daňové kontroly v roce 2009 pak odběratel předložil potvrzení dodavatele, že předmětná smluvní pokuta byla v souladu se smluvním ujednáním uhrazena v prosinci 2006.

Správce daně se s tímto postupem neztotožnil a trval na tom, aby subjekt navýšil svůj základ daně roku 2006 a doplatil doměřenou daň z příjmů právnických osob včetně naběhlého penále. Proti platebnímu výměru na doměřenou daň včetně penále se daňový subjekt odvolal, věc se přes Odvolací finanční úřad dostala až ke Krajskému soudu v Brně. Ten dne 26. 2. 2013 (č. j. 29 Af 21/2011 – 68) rozhodl ve prospěch daňového subjektu. Ve svém rozhodnutí tvrdí, že správce daně upřednostnil formální stav zachycený v dílčích účetních dokladech před skutečným stavem úhrady smluvní pokuty vyplývající z ujednání mezi odběratelem a dodavatelem týkající se úhrady smluvních pokut. Správce daně proti tomuto rozhodnutí podal kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud vedl dokazování ohledně otázky, kdy došlo u odběratele k úhradě smluvní sankce, zda tomu bylo v roce 2006 nebo až v roce 2007. Podle názoru soudu byly v rámci daňového řízení předloženy rozporuplné důkazní prostředky, přičemž důkazní hodnota potvrzení dodavatele z roku 2009 o úhradě smluvní pokuty v roce 2006 je vzhledem k časovému odstupu a rozporu s dříve vydanými konfirmacemi oslabena.  Není sporu o tom, že by smluvní pokuta nebyla zaplacena. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se subjekty smluvním ujednáním neřídili a fakticky postupovali tak, že platba smluvní sankce proběhla až v roce 2007. Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil s rozhodnutím Krajského soudu v Brně. Orgány finanční správy podle soudu dostatečně odůvodnily, proč v daném případě vycházeli z toho, jak společnost o úhradě smluvní pokuty účtovala.

Dále NSS uvádí, že význam účetnictví nelze bagatelizovat. Ze zákona o účetnictví plyne povinnost vést účetnictví tak, aby poskytovalo věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy (např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119).

Dříve jsme se v judikatuře a v řešeních se správcem daně setkávali s tím, že v případě sporů bylo upřednostňováno právní posouzení vztahu nad stavem, který byl zachycen v účetnictví. Dle tohoto rozsudku je zřejmé, že NSS potvrzuje důležitost správného účetního zachycení jako důkazního prostředku. Správné účetní zachycení skutečnosti tedy nelze podceňovat a doporučujeme mu věnovat velkou pozornost.

Autor: Tomáš Plešingr