Sankce ve smyslu daňového řádu

Publikováno:
1. srpen 2016
Autor:
  • Fučík & partneři
Obor:

Nejvyšší správní soud

U věcí týkajících se prominutí úroku z posečkání (§ 157 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2014), u nichž byla žádost o posečkání (§ 156 odst. 1 stejného zákona) podána předtím, než daňová správa v čl. III. bodu 2. Metodického pokynu č. 15/2012 „k aplikaci § 157 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“ nebo „daňový řád“)“, vydaného Generálním finančním ředitelstvím pod č. j. 30157/12-3410-702909 dne 8. 10. 2012, stanovila podmínku, že pokud tyto žádosti nebyly podány v jí určené lhůtě, nelze úrok z posečkání prominout, není možno splnění této podmínky vyžadovat.

Nejvyšší správní soud

I. Naplnění odůvodněné obavy ve smyslu § 167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je třeba zkoumat individuálně ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Existence odůvodněné obavy musí být založena na konkrétních poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně.

II. Zajišťovací příkaz lze vydat i v případech, kdy ucelený a logický okruh indicií nižší intenzity (než je např. hrozba insolvence či účelový odprodej majetku daňovým subjektem) svědčí o nedobré ekonomické situaci daňového subjektu, která ve vztahu k výši dosud nesplatné či nestanovené daně vyvolá odůvodněnou obavu (§ 167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) o schopnosti daňového subjektu daň v době její vymahatelnosti uhradit.

Nejvyšší správní soud

I. Ustanovení § 71 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, požaduje uvést konkrétní důvody, pro které správce daně považuje vybrání daně za ohrožené. Doslovné převzetí textu ustanovení, že vybrání daně bude spojeno se značnými obtížemi, tento požadavek nesplňuje.

II. Důvodem, pro který správce daně považuje vybrání daně za ohrožené dle § 71 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, není to, že je u daňového subjektu nutno zajistit prostředky na budoucí úhradu daně, pokud daňový subjekt tyto prostředky nemá. Naopak by jím byla nutnost zajistit prostředky, měl-li by je daňový subjekt nyní, ale v budoucnu je již míti nebude. 

Nejvyšší správní soud

Ukládání pořádkových pokut je založeno na principu subjektivní odpovědnosti.

Nejvyšší správní soud

I. Posuzovat podání tak, jak vyžaduje § 70 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, tj. dle jeho skutečného obsahu bez ohledu na to, jak je označeno, lze tehdy, když podání netrpí vadami, pro které není způsobilé k projednání (§ 74 odst. 1 daňového řádu).

II. Nelze-li přičítat k tíži stěžovatelky, že nesplnila výzvu, která svým obsahem neodpovídá zákonu, resp. překračuje zákonný rámec vymezený § 34 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (např. z toho důvodu, že vyžadovaná věc neexistuje), nelze ani dovozovat, že by stěžovatelka nesplnila povinnost nepeněžité povahy, v důsledku čehož měla naplnit skutkovou podstatu deliktu popsaného v § 37 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. 

Ústavní soud

Při ukládání sankcí podle ust. § 12a zákona je však třeba vážit to, aby stanovená pokuta ve svém důsledku již zcela nepopírala podstatu a smysl základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny) a neocitala se tedy za hranicí přípustného omezení základního práva. Jinými slovy, aby v důsledku toho, že se jednotlivec nepodrobil jednomu omezení základního práva (práva na soukromí), nebyl vystaven omezení jiného práva (práva vlastnit majetek), které je však v naprosté disproporci k původnímu omezení v podobě primární právní povinnosti (oznamovací povinnosti). 

Nejvyšší správní soud

II. Vada dle § 74 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, která brání projednání podání, může spočívat též v nesrozumitelnosti či nejednoznačnosti podání pramenící z velmi zásadních a na první pohled i laikovi patrných hlubokých rozporů mezi označením podání a jeho obsahem, k čemuž však zpravidla budou muset přistoupit i další okolnosti přisvědčující této nesrozumitelnosti nebo nejednoznačnosti. Podstatné je, aby vznikaly objektivní a zásadní pochyby o vyznění podání jako celku bránící jeho projednání. K odstranění takové vady je třeba podatele vyzvat a nelze ji překlenout na základě mechanické aplikace § 70 odst. 2 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud

"...Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžném posouzení věci k názoru odlišnému od shora citované judikatury, zejména od názoru vysloveného pátým senátem v rozsudku čj. 5 Afs 28/2013-36. Čtvrtý senát totiž zastává názor, že penále podle § 37b zákona o správě daní a poplatků (ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010) a § 251 daňového řádu představuje trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, respektive trest, na který je třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. K tomuto závěru dospěl čtvrtý senát na základě následující argumentace..."

Nejvyšší správní soud

Vznikla-li daňovému subjektu povinnost dodatečně zpětně upravit základ daně dle § 23 odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je daňový subjekt povinen podat dodatečné daňové přiznání a zaplatit daň nejpozději do dne, kdy je povinen podat daňové přiznání k dani za zdaňovací období, ve kterém ke změně uplatňování výdajů došlo. Nejde o náhradní lhůtu splatnosti ve smyslu § 141 odst. 8 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ale o nově vzniklou lhůtu splatnosti.

Zpět na Správu daní

Autor: Fučík & partneři