Letitý spor mezi Odvolacím finančním ředitelstvím a Českým rozhlasem se blíží k svému rozuzlení. Nejvyšší správní soud v Brně obdržel odpověď od Soudního dvora Evropské Unie (SDEU) na jím položenou předběžnou otázku ohledně posouzení předmětu zdanitelného plnění v případě poskytování rozhlasového vysílání za tzv. koncesionářský poplatek.

Podstatou a smyslem tohoto článku je seznámit čtenáře s ryze českým sporem, který se dostal k nejvyšší soudní instanci Evropské unie, znázornit pohled SDEU a v neposlední řadě zároveň poukázat na časové úskalí soudních řízení, která nás všechny mohou čekat, pokud se někdy do podobné situace ve sporu s finančním úřadem dostaneme.

PODSTATA SPORU

Předmětem daného sporu je posouzení činnosti Českého rozhlasu z pohledu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty („zákon o DPH“). Tato činnost spočívá v poskytování veřejnoprávního rozhlasového vysílání. Za tuto činnost náleží Českému rozhlasu odměna, která je hrazena ve formě rozhlasových poplatků (v praxi běžně nazývaná jako tzv. koncesionářské poplatky).

Tyto poplatky vyplývají přímo ze zákona o Českém rozhlasu, resp. Zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, kde poplatníkem těchto poplatků se v zásadě rozumí každá fyzická nebo právnická osoba, která vlastní rozhlasový přijímač.

Účastníci sporu vyjádřili následující rozdílné názory na posouzení výše uvedené činnosti z pohledu zákona o DPH.

• Český rozhlas zastává názor, že výše uvedené činnosti nelze považovat za činnosti, které jsou předmětem daně z přidané hodnoty. Hlavním argumentem Českého rozhlasu je ustálená soudní praxe SDEU, která považuje za jedno z hlavních kritérií zdanitelného plnění jednak existenci právního vztahu mezi poskytovatelem plnění (tj. Českým rozhlasem) a příjemcem plnění (tj. posluchačem) a dále skutečnost, že mezi poskytnutou službou a získanou protihodnotou je přímá souvislost. Jelikož o dobrovolnosti vzniku a existence tohoto právního vztahu i přímé souvislosti služby a protihodnoty je možné pochybovat (tj. v situaci, kdy poplatky mezi posluchačem a Českým rozhlasem vycházejí přímo ze zákona), zastává Český rozhlas názor, že tato jeho činnost není předmětem DPH.

• Odvolací finanční ředitelství naopak zastává názor, že uvedené činnosti jsou předmětem DPH. Hlavním argumentem Odvolacího finančního ředitelství bylo ustanovení § 53 zákona o DPH, na jehož základě je rozhlasové a televizní vysílání osvobozeno od daně bez nároku na odpočet DPH.

Ačkoliv výše uvedené rozdílné názory mohou mít na první pohled stejný dopad, kde obě strany zastávají názor, že předmětné plnění nezahrnuje DPH na výstupu:

• z pohledu Českého rozhlasu se jedná o plnění, které není předmětem DPH
• z pohledu Odvolacího finančního ředitelství se jedná o plnění, které je osvobozeno od daně bez nároku na odpočet DPH,

podstata sporu zůstává v navazující otázce, která se bude zabývat samotným výpočtem nároku na odpočet DPH uplatněného ze strany Českého rozhlasu.

Český rozhlas vycházel z toho, že jeho činnost je sice ekonomickou činností, avšak není vůbec předmětem DPH (tedy odměna ve formě koncesionářských poplatků); a pak tedy tato odměna nemůže být považována za tzv. osvobozené plnění bez nároku na odpočet DPH na vstupu u souvisejících přijatých zdanitelných plnění. A tedy mu nevznikne ani povinnost krátit nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění, která souvisí s poskytováním osvobozených plnění bez nároku na odpočet.

Nejvyšší správní soud, vzhledem k přetrvávajícím pochybnostem posouzení činnosti Českého rozhlasu z pohledu DPH, požádal SDEU o zodpovězení předběžné otázky, která ve své podstatě spočívá v posouzení toho, zda činnosti Českého rozhlasu je nutné považovat za neekonomické činnosti, které nejsou předmětem DPH nebo za činnosti, které jsou osvobozené od daně bez nároku na odpočet DPH.

HLEDISKO SDEU

SDEU se v předmětném rozsudku ztotožnil s názorem Českého rozhlasu, který vycházel z dřívější ustálené judikatury SDEU.

Podstatu při posouzení daného sporu viděl ve skutečnosti, že mezi Českým rozhlasem a poplatníky rozhlasového poplatku není dán právní vztah, v jehož rámci by byla vzájemně poskytována plnění, ani přímá souvislost mezi poskytnutým plněním a získanou protihodnotou. V rámci poskytování uvedené služby totiž Český rozhlas a tito poplatníci nejsou vázáni žádným smluvním vztahem či ujednáním o ceně ani právním závazkem svobodně převzatým jednou stranou vůči druhé.

Nejvyšší správní soud - na základě rozhodnutí SDEU - rozhodl ve prospěch Českého rozhlasu, kde uvedl, že činnosti poskytování rozhlasového vysílání nelze považovat za činnosti, které jsou předmětem daně z přidané hodnoty. Nicméně ve svém rozsudku uvedl, že poskytování služby veřejnoprávního rozhlasového vysílání v rozsahu financovaném rozhlasovými poplatky nelze považovat za ekonomickou činnost.

Otázkou tak zůstává, v jaké výši a v jakém poměru bude moci Český rozhlas uplatnit nárok na odpočet DPH v těchto případech, tedy v situacích, kdy uskutečňuje činnosti, které nejsou předmětem DPH (rozhlasové vysílání) a činnosti, které jsou předmětem DPH (poskytnutí reklamy).

ČASOVÉ ÚSKALÍ

Výše uvedeným shrnutím podstaty samotného sporu jsme úmyslně neuvažovali časovou linii vývoje u jednotlivých odvolacích instancí moci výkonné a soudní, na kterou bychom chtěli poukázat samostatně v níže uvedené části tohoto článku.

Všechno to začalo podáním dodatečných daňových přiznání za zdaňovací období počínaje květnem roku 2004. Tato podání uskutečnil Český rozhlas, mimo jiné, z důvodu vydání stanoviska Ministerstva financí ze dne 21. července 2005, ve kterém se Ministerstvo přiklonilo k názoru, že rozhlasové poplatky nejsou úplatou za zdanitelná plnění.

Tato dodatečná přiznání byla nicméně zamítnuta finančním úřadem, který vydal nové platební výměry. Proti těmto výměrům podal Český rozhlas odvolání. Nicméně Odvolací finanční ředitelství (v té době finanční ředitelství) potvrdilo platební výměry rozhodnutími, které byly vydány v březnu roku 2007.

Proti těmto rozhodnutím podal Český rozhlas žalobu k Městskému soudu v Praze. Těchto žalob bylo ve skutečnosti více s tím, že první žaloby byly Městským soudem rozsouzeny v červnu roku 2009. Městský soud v těchto prvních rozsudcích rozhodl v neprospěch Českého rozhlasu a žaloby zamítl.

Proti těmto rozsudkům podal Český rozhlas kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem rozhodnuta v červnu 2010.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost Českého rozhlasu uznal, rozsudky Městského soudu zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti a dalších procesních vad a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Řízení u Městského soudu v Praze a následné řízení u Nejvyššího správního soudu z důvodu podání kasační stížnosti se ještě jednou opakovala se stejným výsledkem.

Až v červnu roku 2014 vydal Městský soud rozhodnutí, které bylo ve prospěch Českého rozhlasu (tj. rozsudek, který zastával názor, že rozhlasové poplatky nelze považovat za plnění, které je předmětem daně).

Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze nicméně podalo kasační stížnost také Generální finanční ředitelství. Nejvyšší správní soud se až u této kasační stížnosti v prosinci roku 2014 (tedy téměř deset let od vzniku sporu v dané záležitosti) rozhodl zastavit řízení a předložit SDEU žádost o posouzení předběžné otázky.

V březnu 2016 vydal své stanovisko generální advokát.

V červnu 2016 vydal SDEU rozhodnutí.

V srpnu 2016 vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí, kde potvrdil závěry SDEU a názor Českého rozhlasu. Nejvyšší správní soud nicméně dále zdůraznil, že je nutné dále posoudit, jakou výši nároku na odpočet DPH si může Český rozhlas uplatnit.

Dočkáme se dalších žalob a koloběhu řady kostrbatých rozhodnutí Městského soudu, které mohou v lepším případě zabrat několik dalších let?

Tímto shrnutím jsme chtěli poukázat na to, že je bohužel stále smutným faktem, že obrana práv daňových subjektů může být spojena s mnohaletým úsilím, právní nejistotou, vynaložením významných finančních výdajů a nemožností spolehlivě vyhodnotit daňové dopady na obchodní činnost.

Pokud budete mít zájem o bližší informace k této oblasti, obraťte se na autora článku.

Zpracoval: Martin Valášek