Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ke směrnici o DPH

Publikováno:
7. září 2011
Autor:
  • Fučík & partneři
Obor:

Přestože v letních měsících se naprostá většina z Vás již věnuje jiným aktivitám např. dovoleným, chtěli bychom přitáhnout Vaši pozornost k některým změnám v oblasti DPH, ke kterým došlo na úrovni Evropských společenství. Dnem 1. července 2011 vstoupilo v účinnost v členských státech EU Prováděcí nařízení Rady č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Nařízení“), které nahradilo dřívější Nařízení Rady (ES) č. 1777/2005 ze dne 17. října 2005, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 77/388/EHS o společném systému daně z přidané hodnoty. Přijetí nového prováděcího Nařízení bylo dlouhodobě očekávanou záležitostí, zejména v důsledku změn vyplývající ze směrnice Rady 2008/8/ES ze dne 12. února 2008, kterou se mění směrnice 2006/112/ES, pokud jde o místo poskytnutí služby („nová“ pravidla u služeb účinná od 1. ledna 2010). Nové Nařízení převzalo i některá ustanovení původního Nařízení. Z hlediska aplikace Nařízení je důležité, že se nemusí do české legislativy implementovat a aplikuje se přímo.

V tomto článku chceme upozornit na úpravu obsaženou v Nařízení týkající se prováděcích pravidel určení místa plnění u služeb, které se řídí obecnými pravidly dle § 9 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“). O ostatních pravidlech Vás budeme informovat v dalších číslech.

a) Vymezení pojmů sídlo, bydliště a místo obvyklého zdržování fyzické osoby (článek 10, 12 a 13)

Nařízení v článku 10 definuje sídlo osoby povinné k dani pro účely stanovení místa plnění u služeb. Sídlem označuje místo, kde dochází k výkonu ústřední správy podniku. Pro určení tohoto místa se dle Nařízení má především vycházet z následujících míst: (i) místa, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se obecného řízení podniku, (ii) místa statutárního sídla podniku a (iii) místa, kde se schází vedení podniku.

Pokud tato kritéria nevedou k jednoznačnému závěru, pak je určujícím kritériem místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se obecného řízení podniku. Nařízení dále uzavírá, že pouhá existence poštovní adresy nemůže být postačující pro sídlo ekonomické činnosti osoby povinné k dani.

Nařízení také obsahuje v článku 12 a 13 příslušné definice týkající se fyzických osob. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí adresa vedená v evidenci obyvatelstva či podobné evidenci, nebo adresa, kterou tato osoba uvedla příslušnému správci daně, pokud neexistuje důkaz, že tato adresa neodpovídá skutečnosti. Místem, kde se fyzická osoba obvykle zdržuje, se rozumí místo, kde tato fyzická osoba obvykle žije z důvodu osobních a profesních vazeb. Pokud má profesní vazby v jiné zemi, než ve které má své osobní vazby, nebo pokud profesní vazby nemá, je místo, kde se obvykle zdržuje, určeno osobními vazbami, které ukazují na úzké spojení mezi fyzickou osobou a místem, kde žije.

b) Pasivní provozovna (článek 11)

Zákon o dani z přidané hodnoty obsahuje v ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) ZDPH jednotnou definici provozovny. Nařízení nově v článku 11 definuje dva typy provozoven, a to provozovnu pro poskytování služeb a provozovnu pro příjímání služeb (nebo také pasivní provozovnu). Právě provozovna pro příjímání služeb je rozhodná pro určení místa plnění u služeb poskytovaných mezi osobami povinnými k dani (u tzv. B2B služeb), které podléhají základnímu pravidlu pro určení místa plnění upravenému v ustanovení § 9 odst. 1 ZDPH.

Provozovnou pro příjímání služeb rozumí Nařízení jakoukoli provozovnu jinou než sídlo ve smyslu výše uvedeném, která se vyznačuje dostatečnou úrovní stálosti a vhodnou strukturou z hlediska lidských a technických zdrojů, což jí umožňuje přijímat a využívat služby, které jí jsou poskytovány pro její vlastní potřebu. V této souvislosti vzniká otázka, jak se budou řešit registrace těchto provozoven ČR.

c) Status příjemce (článek 17 – 19)

Nařízení obsahuje prováděcí pravidla posuzování DPH statusu příjemce služby (zákazníka), které je také důležité pro správné určení místa plnění.

Poskytovatel služby může příjemce služby usazeného na území Společenství považovat za osobu povinnou k dani, pokud příjemce sdělí poskytovateli platné DIČ. Pokud tento příjemce DIČ ještě nemá, ale informuje poskytovatele, že o vydání DIČ již požádal, může jej poskytovatel také považovat za osobu povinnou k dani, obdrží-li důkaz, že příjemce může být za takovou službu považován. Nařízení umožňuje považovat příjemce služby usazeného na území Společenství, který platné DIČ nesdělí za osobu nepovinnou k dani.

Nařízení upravuje i případy, kdy může poskytovatel považovat příjemce usazeného mimo Společenství za osobu povinnou k dani. Jedná se o případy, kdy se příjemce (i) prokáže osvědčením pro vrácení daně (dle § 83 odst. 5 písm. c) ZDPH) nebo (ii) má obdobné číslo jako DIČ v ČR, které je v zemi usazení používáno identifikaci podniků pro účely DPH či jiné obdobné daně nebo (iii) předloží poskytovateli jakýkoli jiný důkaz prokazující, že je osobou povinnou k dani.

Pro účely uplatňování pravidel stanovení místa plnění služby může být osoba povinná k dani považována za osobu nepovinnou k dani, pokud je jí poskytnuta služba výlučně pro její soukromou potřebu, včetně soukromé potřeby jejích zaměstnanců.

d) Stanovení místa plnění (článek 20 a 21)

V souladu s dosavadní praxí u B2B služeb podléhajících základnímu pravidlu určení místa plnění (dle § 9 odst. 1 ZDPH) Nařízení obsahuje prováděcí pravidlo, podle kterého se místo plnění primárně určí podle sídla. Je-li však tato služba poskytnuta provozovně osoby povinné k dani nacházející se v místě jiném, než je místo, kde má příjemce sídlo ekonomické činnosti, je uvedené poskytnutí služby zdanitelné v místě provozovny, která tuto službu přijímá a využívá pro vlastní potřebu (pasivní provozovnu). Nemá-li osoba povinná k dani sídlo ekonomické činnosti nebo provozovnu, je služba zdanitelná v místě jejího bydliště, nebo v místě, kde se obvykle zdržuje.

Nařízení dále obsahuje prováděcí pravidla upravující postup poskytovatele při identifikaci provozovny příjemce. Při identifikaci provozovny příjemce služby poskytovatel přezkoumává primárně povahu a využití služby. Jestliže povaha a využití poskytnuté služby neumožňují identifikovat provozovnu, jíž je služba poskytnuta, poskytovatel při identifikaci dané provozovny přihlédne zejména k tomu, zda smlouva, objednávka a identifikační číslo pro DPH přidělené členským státem příjemce, které mu příjemce sdělil, identifikují provozovnu jako příjemce služby a zda je provozovna subjektem, který za službu platí. V případě, že provozovna příjemce, jíž je služba poskytnuta, nemůže být určena podle předchozích pravidel nebo služby jsou poskytnuty podle smlouvy, která se vztahuje na jednu nebo více služeb využívaných nezjistitelným nebo nekvantifikovatelným způsobem, může poskytovatel považovat služby za poskytnuté v místě, kde má příjemce sídlo. Tyto pravidla se však nedotýkají povinností na straně příjemce služby.

Text nařízení lze nalézt na následujícím linku:

http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:077:0001:0022:CS:PDF

V případě, že Vás toto téma zaujalo, jsme Vám k dispozici a rádi Vám podáme podrobnější informace.

Autor: Fučík & partneři