Pracovnělékařská a jiná zdravotní péče

Publikováno:
21. květen 2013
Autor:
  • Ivan Fučík
Obor:

Dne 1. dubna 2012 nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“), který v hlavě čtvrté upravuje posudkovou péči, pracovnělékařské služby a posuzování nemocí z povolání, nahrazující starou úpravu dle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a směrnice ministerstva zdravotnictví 49/1967, které ruší.

Zákon o specifických zdravotních službách stanoví, že pracovnělékařské služby zajišťuje pro zaměstnance a osoby ucházející se o zaměstnání zaměstnavatel za podmínek stanovených tímto zákonem a jinými právními předpisy. Každý zaměstnavatel je povinen uzavřít písemnou smlouvu o poskytování pracovnělékařské péče s poskytovatelem/poskytovateli pracovnělékařských služeb, kteří jsou taktéž v zákoně definováni.

Zaměstnavatel musí zajistit pracovnělékařské služby pro zaměstnance a osoby ucházející se o zaměstnání u poskytovatele pracovnělékařských služeb (termín nahrazující dřívější zdravotnické zařízení). U prací zařazených do kategorie první, pokud není součástí práce činnost, pro jejíž výkon jsou zdravotní prohlídky stanoveny jinými právními předpisy (např. lékařské prohlídky řidičů, zaměstnanců pracujících v noci a mladistvých), může zaměstnanec/uchazeč o zaměstnání absolvovat pracovnělékařskou prohlídku u svého registrujícího lékaře a ne u tzv. závodního lékaře.

Ministerstvo zdravotnictví ve smyslu § 60 zákona o specifických zdravotních službách vydává prováděcí vyhlášku, která mimo jiné stanoví organizaci, obsah a rozsah pracovnělékařských služeb aj. Tato vyhláška je stanovena předpisem č. 79/2013 Sb. o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče) ze dne 26. března 2013, nahrazující dosavadní stanovisko MZ a MPSV k zajištění  služeb, které bylo vydáno s ohledem na rozsah právní úpravy pracovnělékařských služeb, včetně stanovených podmínek, a krátkosti legisvakanční lhůty, pro jejichž zajištění a poskytování v uvedeném zákoně bylo vymezeno přechodné ustanovení, které stanovilo „časový“ prostor pro uvedení pracovnělékařských služeb do souladu se zákonem. Pracovnělékařské služby tak bylo možno poskytovat podle dosavadních právních předpisů upravujících poskytování závodní preventivní péče, nejdéle však po dobu 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona tj. do 1. 4. 2013.

Zákon o specifických zdravotních službách v § 53 definuje pracovnělékařské služby jako zdravotní služby preventivní, jejichž součástí je: hodnocení vlivu pracovní činnosti, prostředí a podmínek na zdraví, provádění preventivních prohlídek a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci; poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemocemi souvisejícími s prací, školení v poskytování první pomoci; pravidelný dohled na pracovištích a nad výkonem práce nebo služby.

Vyhláška dále stanovuje, že pracovnělékařské prohlídky zahrnují: vstupní lékařskou prohlídku prováděnou z důvodu toho, aby k výkonu práce nebyla zařazena osoba, u které by výkon této práce vedl ke zhoršení zdravotního stavu či k poškození zdraví jiných osob; periodickou prohlídku prováděnou za účelem zjištění včasné změny zdravotního stavu osoby. Vyhláška stanoví, v jakých intervalech se u zaměstnanců preventivní prohlídky provádějí. V kategorii první je to nejdéle jednou za 6 let (jednou za 4 roky jde-li o zaměstnance, který dovršil 50 let věku), v kategorii druhé nejdéle jednou za 5 let (jednou za 3 roky, jde-li o zaměstnance, který dovršil 50 let věku), v kategorii druhé rizikové a třetí jednou za 2 roky, v kategorii čtvrté jednou za 1 rok; mimořádnou prohlídku prováděnou např., pokud ji nařídil orgán ochrany veřejného zdraví na základě informace sdělené ošetřujícím lékařem o důvodném podezření, že změnou zdravotního stavu zaměstnance došlo ke změně zdravotní způsobilosti, na základě žádosti předložené zaměstnavatelem z vlastního podnětu či podnětu zaměstnance apod.; lékařskou výstupní prohlídku prováděnou s důrazem na zjištění takových změn zdravotního stavu, u kterých lze předpokládat souvislost se zdravotní náročností vykonávané práce; lékařskou prohlídku po skončení rizikové práce prováděnou za účelem včasného zjištění změn zdravotního stavu vzniklých v souvislosti s prací.

 

Dle důvodové zprávy se při stanovení periodiky periodických prohlídek vychází jednak z předpokladu, že potenciál k výkonu práce nebo služby se vlivem stárnutí snižuje, jednak z předpokladu, že ke ztrátě kvality zdraví dochází vlivem působení rizikových faktorů vyskytujících se při práci a vlivem pracovních podmínek, při kterých je práce vykonávána. Periodické a další lékařské prohlídky jsou tak prováděny ke zjištění zdravotní způsobilosti k práci a službě včasná prevence.

Daňové souvislosti pracovnělékařské a jiné zdravotní péče

Novelizovaný zákon o daních z příjmů č. 586/1992 Sb. (dále jen „ZDP“), a to včetně § 24 odst. 2 písm. j) bod 2 ZDP, od 1. 4. 2012 zní: „pracovnělékařské služby poskytované poskytovatelem těchto služeb v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy a nehrazeném zdravotní pojišťovnou, na lékařské prohlídky a lékařská vyšetření stanovené zvláštními předpisy“.

Zaměstnavatel ve smyslu nového zákona o specifických zdravotních službách bude uzavírat, resp. uzavřel, písemnou smlouvu s poskytovatelem pracovnělékařských služeb na dodávku pracovnělékařských služeb. Úhrada zaměstnavatele za poskytované pracovnělékařské služby je obvykle stanovena smluvním ujednáním a obvykle se odvíjí od počtu zaměstnanců zaměstnavatele či jiného obdobného kritéria. S ohledem na nové znění § 24 odst. 2 písm. j) bod 2 ZDP lze za daňově uznatelné náklady považovat náklady vynaložené zaměstnavatelem na pracovnělékařské služby poskytované poskytovatelem těchto služeb v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy a nehrazeném zdravotní pojišťovnou, na lékařské prohlídky a lékařská vyšetření stanovené zvláštními předpisy, zejména zákonem o specifických zdravotních službách a prováděcím předpisem Ministerstva zdravotnictví ČR vydaným dle § 60 zákona o specifických zdravotních službách.

Daňovou uznatelnost je možno aplikovat, i pokud uchazeč o zaměstnání neuzavře se zaměstnavatelem pracovněprávní vztah nebo obdobný vztah, na základě kterého tento uchazeč o zaměstnání splní podmínky pro vymezení pojmu „zaměstnanec“ pro účely ZDP, avšak v souladu s § 59 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách se obě strany dohodnou, že vstupní lékařskou prohlídku uhradí zaměstnavatel, lze při splnění všech zákonem stanovených podmínek uvažovat na straně zaměstnavatele o možnosti uplatnění výdajů dle § 24 ZDP.

Náklady na pracovnělékařskou službu poskytovanou zdravotnickým zařízením, na základě komplexní smlouvy, jsou daňově uznatelným nákladem ve smyslu § 24 odst. 2 písm. j) bod 2 ZDP. Nevztahuje se na ně tedy režim § 25 odst. 1 písm. h) bod. 2 ZDP, přestože plnění poskytuje zdravotnické zařízení, jelikož se nejedná o nepeněžní plnění poskytované zaměstnanci, ale o službu poskytovanou zdravotnickým zařízením zaměstnavateli. Úhrada pracovnělékařských služeb zaměstnavatelem neovlivní výši zdanitelného příjmu zaměstnance/uchazeče o zaměstnání (tzn., není zdanitelným příjmem).

Náklady na nadstandardní zdravotní péči zajišťovanou a hrazenou zaměstnavatelem zaměstnanci ve formě možnosti používat zdravotnická zařízení jsou daňově neuznatelným nákladem ve smyslu § 25 odst. 1 písm. h) ZDP. Nadstandardní zdravotní péče poskytnutá zaměstnavatelem ve formě možnosti využívat zdravotnické zařízení zaměstnancem představuje zdanitelný příjem zaměstnance, který je však dle podmínek uvedených v § 6 odst. 9 písm. d) ZDP osvobozen od daně z příjmů ze závislé činnosti na straně zaměstnance.

Náklady vynaložené zaměstnavatelem na služby nakoupené od zdravotnického zařízení, které však nepředstavují nepeněžní plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci ve smyslu § 25 odst. 1 písm. h) ZDP, jsou obecně považovány za daňově uznatelné a na posouzení jejich daňové uznatelnosti se aplikují obecná ustanovení § 24 ZDP. Mezi tyto náklady lze zahrnout např. náklady na monitoring plnění režimu práce neschopných zaměstnanců či úplatu za dodržení garantované doby ošetření zaměstnanců během pracovní doby apod. Takto vynaložené náklady, z kterých nemá zaměstnanec žádný užitek, resp. plnění nebyla poskytnuta zaměstnavatelem zaměstnanci (ve prospěch zaměstnance), nejsou považována za příjem zaměstnance ve smyslu § 6 dost. 3 ZDP.

Zdravotní péče je vymezena v § 2 odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) a zdravotnické zařízení je definováno v § 4 tohoto zákona jako prostor určený pro poskytování zdravotnických služeb. Pokud tedy další služby v oblasti zdravotnictví neposkytované zdravotnickým zařízením nejsou hrazeny z veřejného pojištění, mohlo by se za zákonem stanovených podmínek u zaměstnavatele jednat o daňově uznatelné náklady podle § 24 odst. 1 ZDP. Podle názoru GFŘ se nejedná o služby poskytované zaměstnanci, ale o služby zaměstnavatele, který touto cestou eliminuje případné ztráty časového fondu pracovní doby svých zaměstnanců. Zároveň platí, že zaměstnanci v těchto případech nevzniká nepeněžní příjem.

Závěrem

V žádném případě nelze zužovat pracovnělékařské služby pouze na preventivní prohlídky a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci. Jedná se o významnou součást pracovnělékařských služeb, ale nikoliv jedinou.

Máte-li zájem o konzultaci týkající se problematiky pracovnělékařské a jiné zdravotní péče vč. posouzení daňového dopadu ev. revize vnitřních předpisů jsme Vám k dispozici.

Tomáš Sebastien Mičuta

Autor: Ivan Fučík