Dne 18. 12. 2018 byl vydán Nejvyšším správním soudem rozsudek, který jasně stanovil pravidla pro posuzování ručení a neuznání nároku na odpočet DPH. V případě, že je u plátce daně prokázáno, že byl zapojen do podvodu na DPH nebo o podvodu vědět mohl a měl, aplikuje se právní institut odepření nároku na odpočet daně, které spadá svojí povahou do nalézací fáze daňového řízení. V nalézací fázi řízení jsou činěny kroky ze strany finanční správy, jejichž účelem je zjištění a stanovení vlastní povinnosti plátce daně.

Institut ručení není možné v tomto případě použít, jelikož se jedná o odlišný druh dílčího daňového řízení, a to řízení při placení daně, konkrétně řízení o zajištění daně. Současná podoba ručení dle § 109 odst. 1 ZDPH představuje tedy pouze zvláštní případ ručení jako zajišťovacího institutu, a nikoliv obecnou úpravu reakce na veškeré myslitelné daňové podvody. Plošná aplikace ručení namísto odepření nároku na odpočet daně by navíc mohla vést k situaci, ve které by ručitel jako osoba účastnící se vědomě podvodu na DPH (jako závažného nežádoucího jednání při správě daní) nebyl povinen uhradit související příslušenství, a to na rozdíl od jakéhokoliv jiného daňového subjektu, kterému by byla daň doměřena na základě jiného důvodu než vědomé účasti na podvodu (tj. i na základě méně závažného pochybení).