Nárok na odpočet DPH u výstavby budovy v případě jejího následného prodeje osobě, která ji používá pouze částečně k podnikání

Publikováno:
3. listopad 2016
Autor:
  • Milan Kolář
Obor:

V případě, že se podnikatel stane plátcem DPH, je nutné sledovat, jaké povinnosti jsou s tímto spojené a hlídat si, aby DPH uplatňoval řádně. Plátce má nejen povinnost prodávat své služby nebo zboží včetně DPH, na druhé straně má ale také nárok na odpočet DPH u jím přijatých zdanitelných plnění. V tomto článku se chceme zaměřit na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-267/15, který se právě týká nároku na odpočet DPH, který podnikatelům vzniká v případě výstavby budovy, včetně aspektů, které jsou spojeny s jejím prodejem jinému plátci, který však danou budovu neplánuje používat pouze k ekonomické činnosti, ale také k soukromým účelům.

V tomto případě se jednalo o spor mezi obcí Woerden a příslušného správce daně v Nizozemsku. Obec Woerden zde vystupuje jako osoba povinná k dani, která si objednala výstavbu dvou multifunkčních budov. Obec v tomto případě uplatňovala celý nárok na odpočet DPH, který si uplatňovala prostřednictvím faktur v souvislosti s touto výstavbou budov. 

Následně se obec Woerden rozhodla příslušné budovy prodat. Původně měla budova být v majetku obce a ta ji měla dále pronajímat. Vzhledem k tomu, že ale obec tyto budovy nakonec prodala nadaci, která se stará o volnočasové aktivity dětí z okolí, bylo rozhodnuto, že nebude respektovat cenu, za kterou byly budovy postaveny. S přihlédnutím ke společenskému zájmu byla cena stanovena přibližně na 10 % celkových nákladů. Nadace následně přenechala část prostor zařízení základního vzdělávání a zbývající prostory pronajímala za úplatu dalším nájemníkům.

Problém nastal v okamžiku, kdy příslušný správce daně rozporoval ustanovení, podle kterého mělo dojít k přiznání a následnému výběru daně. Příslušný odvolací soud potvrdil původní postup obce, avšak nově tvrdil, že obec jednala jako hospodářský subjekt pouze v rozsahu 10 %, což odpovídá částce, za kterou byla budova prodána. Tedy že ve zbylých 90 % procentech nejednala v rámci své ekonomické činnosti, a proto jí z této části nepřísluší nárok na odpočet DPH, který si nárokuje. 

Proti postupu příslušného odvolacího soudu se obě strany odvolaly. Nejvyšší soud Nizozemska nejdříve odmítl námitku zástupce správce daně, který tvrdil, že obec při dodání budov nejednala jako ekonomický subjekt, ale jako subjekt veřejné správy. Dále také odmítl tvrzení odvolacího soudu, který tvrdil, že část budov byla dodána v rámci ekonomické činnosti a jiná nikoliv. Naopak dále upřesňuje, že kupní cena předmětných budov je přímo spojena s jejich dodáním a že obec Woerden toto dodání učinila za úplatu, a tudíž je lze považovat za ekonomickou činnost.   

Nejvyšší soud Nizozemska se však dále zabýval otázkou, zda má na nárok na odpočet DPH vliv, že vzhledem ke skutečnosti, že podle zákona o základním vzdělávání ze dne 2. července 1981, ve znění účinném v době, kdy nastaly skutkové okolnosti věcí v původním řízení, se nemá fakturovat školním zařízením poplatky za umístění škol. Předběžná otázka Nejvyššího soudu Nizozemska tedy zní: 

„Má osoba povinná k dani v takové věci, jako je projednávaná věc, kdy osoba povinná k dani postaví budovu a tuto budovu prodá za cenu, která nepokrývá všechny náklady, zatímco kupující přenechá část této budovy třetí osobě k bezplatnému užívání, nárok na odpočet celé daně z přidané hodnoty, fakturované za výstavbu budovy, nebo pouze na dílčí odpočet v poměru k částem budovy, které kupující používá pro ekonomickou činnost (v projednávané věci pronájem za úplatu)?“

Před samotným rozhodnutím je potřeba zmínit, jak na celou situaci pohlíží ustálená judikatura Evropského soudního dvora. Cílem systému odpočtů je zcela sejmout z podnikatele zatížení DPH, která byla splatná nebo byla zaplacena v rámci všech jeho ekonomických činností. Tento systém tím pádem zaručuje daňovou neutralitu. Z judikatury dále vyplývá, že pro vznik nároku na odpočet DPH musí být na výstupu zboží nebo služby, které jsou předmětem tohoto nároku, použity osobou povinnou k dani ke zdanitelným plněním a naopak na vstupu musí být zboží nebo služby dodány jinou osobou povinnou k dani. 

Další hmotněprávní podmínky, které by stanovovaly využití zboží nebo služeb jejich příjemcem, nejsou ve směrnici o DPH zmíněny. Proto je tedy potřeba mít za to, že pokud jsou splněny zmíněné hmotněprávní podmínky, má osoba povinná k dani v zásadě nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu. Dalšími podpůrnými argumenty pro toto rozhodnutí byly judikáty, které řešily stav, kdy cena dodaného zboží nepokrývala celkové náklady. Z judikatury jednak vyplývá, že výsledek ekonomické situace je pro nárok na odpočet irelevantní, a dále že je-li cena dodání nižší než nákladová cena, nelze odpočet poměrně snížit podle rozdílu mezi touto cenou a náklady, třebaže je uvedená cena nižší než nákladová.

Na základě výše uvedeného Soudní dvůr rozhodl, že obec Woerden má nárok na odpočet celé daně, kterou zaplatila za stavu budovy a nikoliv na dílčí odpočet této daně. Rozhodnutí příjemce nechat dále užívat budovu třetí osobou, nemá na tento nárok vliv.   

Při aplikaci výše uvedeného rozhodnutí doporučujeme zvážit veškeré okolnosti skutkové situace a to především v souvislosti s tzv. „institutem zneužití práva“, který nebyl v námi uvedeném rozsudku uvažován, jelikož se jednalo o nadaci. 

Autor: Milan Kolář