V § 151 zákoníku práce je přesně stanoveno, jaké náhrady výdajů je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci a to pouze takové, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce (tedy nikoliv jakoukoliv náhradu výdajů) a to pouze v rozsahu a za podmínek stanovených v sedmé části zákoníku práce. V § 152 je pak uvedena definice cestovních výdajů a úplný přehled právních úkonů, při kterých jsou cestovní výdaje formou cestovních náhrad hrazeny:

„Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při

a)  pracovní cestě (§ 42),
b)  cestě mimo pravidelné pracoviště,
c)  mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce  

     nebo pravidelného pracoviště,

d)  přeložení (§ 43),
e)  dočasném přidělení (43a),
f)   přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
g)  výkonu práce v zahraničí.“