Mezinárodní pronájem pracovní síly prostřednictvím organizační složky

Publikováno:
9. listopad 2015
Autor:
  • Kateřina Hrůzová
Obor:

Mezinárodní pronájem pracovní síly je situace, kdy si společnost najímá pracovníky od poskytovatele se sídlem v zahraničí. Poskytovatelem může být jak klasická agentura práce, jejímž cílem je dosahování zisku, tak například společnost ve skupině, která na pronájmu pracovníka neprofituje, ale vedou ji k tomu jiné důvody (vytížení pracovníka, získání nových zkušeností zaměstnancem, účast na specifickém zahraničním projektu apod.). 

V případě, že nájemcem pracovníka ze zahraničí je česká společnost, pak se podle zákona o daních z příjmů tato společnost stává tzv. ekonomickým zaměstnavatelem, který má povinnost odvádět z úhrady zahraničnímu poskytovateli zálohy na daň z příjmů fyzických osob za najaté zaměstnance. Pokud úhrada obsahuje i částku za zprostředkování, pak se za zdanitelný příjem zaměstnance považuje nejméně 60 % z celkové úhrady.

Tato povinnost ekonomického zaměstnavatele se uplatňovala i v případech, kdy zahraniční agentura má v České republice organizační složku, která je jinak obecně povinna vypořádat daňové povinnosti z mezd svých zaměstnanců sama. Docházelo tak v této specifické situaci ke vzniku odlišných povinností u agentur práce zahraničních a tuzemských, u kterých je plátcem záloh na daň ze závislé činnosti vždy tuzemská agentura a nikoli subjekt, který si zaměstnance pronajme, a navíc pro ně neplatí ani výše uvedené pravidlo 60 %. 

Tato skutečnost vedla z pohledu evropského práva k otázce, zda může mít česká společnost využívající pracovníky poskytované zahraniční agenturou práce, která však v České republice vyvíjí svou činnost prostřednictvím organizační složky, povinnost srážet zálohu na daň z příjmů uvedených pracovníků, zatímco česká společnost využívající služeb českých agentur práce takovou povinnost nemá. Řešení této otázky dospělo až na úroveň Soudního dvora EU (rozhodnutí C-53/13). Ten posuzoval situaci, kdy slovenská agentura práce založená podle právního řádu Slovenska a s místem vedení na území Slovenska, tj. slovenský daňový rezident, pronajímala své zaměstnance na území České republiky českým daňovým rezidentům, a to prostřednictvím své organizační složky registrované v České republice. Zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti odváděla tato organizační složka. Správce daně posoudil situaci zahraniční agentury jako situaci ekonomického zaměstnavatele a předepsal české společnosti využívající najaté pracovníky zálohy na daň z příjmů fyzických osob k přímému placení. Kromě toho jako základ pro stanovení daně ze závislé činnosti určil částku odpovídající 60 % částek fakturovaných agenturou práce. Sazba za poskytnutí pracovníků hrazená společností byla 170 Kč, přičemž podle dohody mezi společností a agenturou práce byla dočasně přiděleným pracovníkům garantována mzda ve výši 50 Kč na hodinu, tj. došlo tak k odvodům z vyšší částky než byla mzda zaměstnanců.

Soudní dvůr EU označil tento požadavek za nedovolenou diskriminaci zahraniční agentury práce. Nevyjádřil se však již k otázce oprávněnosti odvodu daně z příjmů alespoň ze 60 % částky za pronájem pracovníků.

V loňském roce vydal Nejvyšší správní soud ČR („NSS“) rozsudek čj. 1 Afs 38/2012-127 ve kterém promítl výše uvedené závěry Soudního dvora EU a ve shodě s ním uvedl, že taková povinnost českou společnost využívající pracovníky poskytované zahraniční agenturou práce, která však v České republice vyvíjí svou činnost prostřednictvím organizační složky,  tížit nemůže a byla by v rozporu s právem Evropské unie. Nebyl by totiž naplněn test souladnosti – pronájem pracovní síly by byl méně atraktivním v případě, kdy je poskytovatelem této služby zahraniční agentura, protože českému příjemci takové služby je ukládána povinnost provést srážku zálohy na daň, na rozdíl od situace, kdy je poskytovatelem služby agentura česká.

Nutno doplnit, že praktický dopad výše uvedených rozsudků je minimální, jelikož většina mezinárodního pronájmu pracovní síly mezi společnostmi neprobíhá přes organizační složky, ale přímo mezi společnostmi (velmi často ve skupině). Rozhodně zajímavá je ale diskuse kolem pravidla 60 %, které někdy vede k vyššímu daňovému zatížení. Někteří odborníci se navíc domnívají, že výše uvedené závěry by měli být aplikovatelné i v případě zahraničních agentur práce bez organizačních složek na území České republiky.

V případě Vašeho bližšího zájmu o problematiku mezinárodního pronájmu pracovní síly jsme k dispozici ke konzultacím.

 

Autor: Kateřina Hrůzová