Vzhledem ke stále se z dlouhodobého pohledu zvyšujícímu počtu mezinárodně mobilních pracovníků, čím dál častěji vyvstává otázka určování daňového rezidentství. Jak jsme již podrobně informovali v letošním Finančním managementu č. 1, daňového rezidentství určuje rozsah daňových povinností poplatníka. Daňové rezidentství je vymezeno na dvou úrovních, a to na úrovni lokálních legislativ a na úrovni mezinárodního práva. V případě, že je poplatník považován na základě domácích legislativ za daňového rezidenta ve více zemích, musí se v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou (smlouvami) o zamezení dvojího zdanění určit jeho daňový domicil (tj. země jeho konečného rezidentství), a to obvykle podle následujících kritérií (jakmile jedno z nich rozhodne, další se již nesledují): 1. kde má stálý byt, 2. kde má užší osobní a hospodářské vztahy (tzv. středisko životních zájmů), 3. kde se obvykle zdržuje, 4. kde je státním občanem. V zemi daňového rezidentství má poplatník povinnost zdaňovat své celosvětové příjmy. V zemi, kde je daňovým nerezidentem, musí zdaňovat jen příjmy ze zdrojů v této zemi. Aby nedošlo ke dvojímu zdanění jeho příjmů uplatní v zemi rezidentství metodu zamezení dvojího zdanění podle příslušné smlouvy (smluv).

Francouzský Nejvyšší správní soud vydal dne 11. prosince 2009 rozhodnutí (č. 300733) týkající se určení daňového domicilu poplatníků podléhajících britsko-francouzské smlouvě o zamezení dvojího zdanění. Ačkoliv je předmětem sporu výklad britsko-francouzské smlouvy o zamezení dvojího zdanění, případ je zajímavý i pro ostatní země, protože způsob určování daňového domicilu je ve většině smluv o zamezení dvojího zdanění obdobný.

Situace:

Manželé používali dva byty. Jeden se nacházel ve Velké Británii a druhý ve Francii. Zatímco byt v Británii měli pronajatý na své jméno, byt ve Francii jim byl pouze poskytnut k dispozici třetí osobou (zákonným nájemníkem byl jejich syn). Protože byli na základě domácích legislativ považováni za daňové rezidenty v obou zemích, určili jako zemi svého daňového domicilu Velkou Británii, protože jedině zde podle nich měli k dispozici stálý byt.

Francouzský finanční úřad však toto určení daňového rezidentství při daňové kontrole zpochybnil a určil jako zemi jejich daňového domicilu Francii na základě těchto argumentů:

• manželé měli stálý byt k dispozici ve Velké Británii i ve Francii (kritérium 1. nerozhodlo, přecházíme na kritérium 2.);
• manželé trávili v úhrnu více času ve Francii, větší část příjmů manželů v úhrnu plynula z francouzských zdrojů a manželé vlastnili mnoho majetku (hmotného a nehmotného) ve Francii (kritérium 2. – užší osobní a hospodářské vztahy ve Francii).

Avšak manželé oponovali, že nemají ve Francii k dispozici žádný stálý byt a podali žalobu k soudu. Otázkou sporu se tak stalo, zda pojem stálý byt poplatníka podle výše uvedené smlouvy zahrnuje i faktické použití bytu, kde neexistují žádné právní vazby mezi poplatníkem a uvedeným bytem.

Rozhodnutí:

Soud však dal za pravdu finančnímu úřadu, tj. došel k závěru že manželé měli stálý být k dispozici ve Francii i ve Velké Británii. Na základě skutečnosti, že manželé měli prokazatelně užší osobní a hospodářské vztahy ve Francii, se stali francouzskými daňovými rezidenty. Faktické použití bytu dle soudu převažuje nad právními vazbami, které mohou mezi domem a poplatníkem existovat.