Kde všude vás může dohnat švarcsystém?

Publikováno:
29. červen 2021
Autor:
  • Martina Šumavská
  • Lucie Stržínková

Co je to švarcsystém

Švarcsystém je nelegální zaměstnávání formou zastření faktického pracovněprávního vztahu jinou smlouvou. Jinak řečeno, jde o situaci, kdy oficiálně podnikající osoba (OSVČ) vykonává závislou práci vůči společnosti, se kterou by správně měla mít uzavřenou pracovní smlouvu. Jako příklady oblastí, ve kterých se se švarcsystémem nejčastěji setkáme můžeme zmínit obchodní zástupce, IT služby nebo účetnictví.

Nová judikatura Nejvyššího správního soudu

V lednu tohoto roku vydal Nejvyšší správní soud rozsudek ve věci týkající se zastřeného pracovněprávního vztahu. Tato otázka i judikatura je poměrně často řešená a není tedy ničím novým. Překvapivý a zajímavý je ale kontext, v jakém toto rozhodnutí zaznělo – bylo vydáno v souvislosti s povolením pobytu cizinců na území České republiky. V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval zejména vymezením a odlišením závislé práce od samostatné výdělečné činnosti a rovněž nelegální prací i v souvislosti s vydáváním povolení k pobytu.

Shrnutí předcházejícího správního řízení

Žalobkyně Vietnamské státní příslušnosti se před koncem platnosti svého povolení k dlouhodobému pobytu, vydaného za účelem podnikání, obrátila na Ministerstvo vnitra s žádostí o jeho prodloužení. Ministerstvo však tuto žádost zamítlo s odůvodněním, že žalobkyně neplní účel povoleného dlouhodobého pobytu a byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu na území České republiky. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, avšak Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrdila.

Žalobkyně se tedy rozhodla podat žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu proti rozhodnutí výše zmíněné Komise. Ve své žalobě namítala, že k odepření pobytu neexistovaly zákonem stanovené důvody, a že rozhodnutí obou stupňů spočívaly na nesprávném právním posouzení.

Postoj Ministerstva vnitra

Ministerstvo vnitra uvedlo, že žalobkyně neplnila účel předchozího povoleného pobytu (podnikání jako OSVČ). Žalobkyně totiž vykonávala činnost v továrně u pásu, spočívající v montování součástek do televizorů, a to na základě smlouvy o dílo. Tato činnost přitom dle Ministerstva vnitra nesplňovala znaky podnikatelské činnosti, když absentovala především znak samostatnosti a rovněž nešlo o výkon činnosti na vlastní odpovědnost.

Ke svému závěru Ministerstvo vnitra dospělo především z vyjádření žalobkyně, která zejména uvedla, že vykonává práci podle pokynů zástupce společnosti (s níž má uzavřenu smlouvu o dílo), který její práci také kontroluje. Pracovní dobu má pevně stanovenou od pondělí do pátku, její docházka je monitorována a samostatně o ní nerozhoduje. Samostatně nerozhoduje ani o náplni své práce, neboť vykonává práci podle pokynů zástupce společnosti.

Současně Ministerstvo vnitra dovodilo, že činnost žalobkyně vykazuje znaky závislé práce, kterou žalobkyně vykonává namísto v pracovněprávním vztahu formálně na základě vztahu dle občanského zákoníku. Ze zjištěných skutečností totiž mj. plyne existence vztahu nadřízenosti a podřízenosti. 

Ministerstvo vnitra tak uzavřelo, že žalobkyně vykonává závislou práci mimo pracovněprávní vztah a nedisponuje přitom povolením k zaměstnání ani zaměstnaneckou kartou. V takovém případě se jedná o práci nelegální, která je tzv. jinou závažnou překážkou pobytu na území České republiky.

Postoj Komise pro rozhodování ve věcech cizinců 

Komise se ztotožnila se závěrem Ministerstva vnitra a uvedla, že účelem daného pobytového oprávnění není pouhá registrace v příslušných rejstřících, ale skutečné vykonávání podnikatelské činnosti. V opačném případě by šlo o obcházení zákona.

Dále Komise konstatovala, že byly splněny všechny tři znaky závislé práce, jak je dříve rozsudkem vymezil Nejvyšší správní soud, a to soustavnost, osobní výkon práce a vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

Z provedeného dokazování dle Komise plyne, že žalobkyně nevykonávala činnost na základě smlouvy o dílo. Podle smlouvy o dílo totiž zhotovitel vykonává činnost samostatně, podle vlastního rozvrhu, vlastními prostředky a na vlastní riziko, přičemž nepodléhá soustavnému dozoru ani řízení objednatele. Závěr Komise o existenci závislé práce podporuje také vymezení předmětu díla v předložené smlouvě jako „montážní a kompletační práce, které budou upřesněny ústní dohodou“, které je dle Komise značně neurčité a svědčí o snaze vyhnout se povinnosti uzavřít pracovněprávní vztah.

Nejvyšší správní soud k závislé práci vs. samostatné výdělečné činnosti

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se správními orgány a rovněž konstatuje, že žalobkyně vykonávala závislou práci, nikoliv samostatnou výdělečnou činnost. Bylo totiž prokázáno naplnění všech znaků závislé práce – soustavnost, osobní výkon a vztah nadřízenosti zaměstnavatele (společnosti) a podřízenosti zaměstnance (žalobkyně), kdy je práce vykonávána jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů – a dále osobní a hospodářská závislost žalobkyně na společnosti, kdy byla odměňována pravidelně každý měsíc dle počtu zhotovených kusů díla a žádnou jinou ekonomickou činnost nevykonávala.

Nejvyšší správní soud rovněž akcentuje, že v souladu s judikaturou správních soudů nemůže být rozhodné smluvní vymezení, odporuje-li skutečné povaze vykonávané práce. V kontextu zjištěných skutečností jsou dle soudu uzavřené smlouvy (tj. smlouva o dílo a smlouva o podnájmu nebytových prostor a pracovních prostředků) pouze formální s cílem navodit dojem samostatné výdělečné činnosti. Není relevantní ani fakt, že žalobkyně v přiznání k dani z příjmů uváděla své příjmy jako příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. Pro posouzení, zda se jedná o výkon samostatné výdělečné činnosti nebo závislou práci, je rozhodný faktický stav, nikoliv stav formální.

Nejvyšší správní soud k nelegální práci

Nejvyšší správní soud učinil nesporným, že žalobkyně neuzavřela pracovní smlouvu ani některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Se společností uzavřela pouze smlouvu o dílo, kterou však Nejvyšší správní soud ve shodě se správními orgány považuje za pouze formální a činnost žalobkyně hodnotí jako zastřený pracovněprávní vztah. Nesporná je rovněž skutečnost, že žalobkyně nedisponovala povolením k zaměstnání, zaměstnaneckou kartou či modrou kartou a nevztahovala se na ni ani některá z výjimek uvedených v zákoně o zaměstnanosti. Soud se tedy ztotožnil se správními orgány a konstatoval, že se žalobkyně dopustila nelegální práce.

Pro úplnost soud podotýká, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu byly správní orgány oprávněny si učinit vlastní úsudek o tom, zda žalobkyně vykonávala závislou práci a zda se dopustila nelegální práce, aniž by se musely obracet na příslušný správní orgán rozhodující ve věcech zaměstnanosti.


Závěrem

V návaznosti na výše uvedené lze shrnout, že zastřený pracovněprávní vztah, tzv. švarcsystém, není pouze předmětem kontrol ze strany inspektorátu práce, které v této souvislosti mohou udělit nemalé pokuty, a to jak „zaměstnavateli“, tak i „zaměstnanci“. Švarcsystém však může být řešen i jinými institucemi, jako právě ve výše uvedeném případě Ministerstvem vnitra v rámci správního řízení o udělení či prodloužení pobytového oprávnění cizinců. V případě prokázání švarcsystému cizinci hrozí zamítnutí žádosti o udělení či prodloužení pobytového oprávnění nebo i nepředpokládané zrušení a ukončení aktuálního pobytu na území České republiky. Vyloučit nelze ani to, že by inspektorát práce mohl v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za účelem postihu „zaměstnavatele“ a případně „zaměstnance“ za nelegální práci zahájit kontrolu. Zde by však pravděpodobně v důsledku délky správního a soudního řízení narazil na překážku promlčení.

Autor: Martina Šumavská, Lucie Stržínková