Nejvyšší správní soud na konci března vynesl dlouho očekávaný rozsudek ve věci daňové uznatelnosti nákladů souvisejících s financováním výplaty dividend. Jedná se o rozsudek, který se dotkne mnoha poplatníků, kteří financují vyplácení dividend pomocí cizích zdrojů.

Nejvyšší správní soud došel k závěru, že úroky a jiné náklady důvodně vynaložené obchodní společností v souvislosti s financováním výplaty podílů na zisku , pokud bylo o této výplatě rozhodnuto v souladu s obchodním zákoníkem a dalšími právními předpisy, je nutno považovat za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Dle výkladu Nejvyššího správního soudu je podstatné, že mezi výdaji (náklady) a očekávanými příjmy musí existovat přímý a bezprostřední vztah. Bezprostřední vztah znamená, že bez vynaložení uvedených nákladů by podnikatel očekávané příjmy vůbec nezískal či ani neměl možnost je získat.

Jak vyplývá ze samotné ekonomické podstaty akciové společnosti, výplata dividend přímo souvisí s podnikatelskou činností společnosti. Výplata dividend plní jakousi motivační funkci ve vztahu k akcionářům, bez jejichž vkladů by akciová společnost fakticky vůbec nemohla vykonávat svou podnikatelskou činnost. Náklady, které akciová společnost vynaloží v souvislosti s přijetím úvěru k financování výplaty dividend, tak mají bezprostřední souvislost s její podnikatelskou činností.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu není žádný racionální důvod k tomu, aby společnost, která své provozní či investiční výdaje hradí z vlastních zdrojů a na výplatu dividend použije zdroje cizí, byla znevýhodňována oproti společnosti, která svůj zisk zadržuje a naopak hradí z cizích zdrojů své provozní náklady.

Zákon o daních z příjmů blíže pojem „náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů“ nedefinuje. § 24 odst. 2 obsahuje pouze demonstrativní výčet daňově uznatelných nákladů a v § 25 odst. 1 je naopak uveden demonstrativní výčet nákladů daňově neuznatelných. Ani jeden z těchto výčtů však daňovou uznatelnost úroků a dalších nákladů souvisejících s výplatou podílů na zisku neupravuje. Nemůže tedy uspět ani argument, podle něhož pokud by zákonodárce chtěl vyloučit daňovou uznatelnost úroků a jiných nákladů souvisejících s úvěrem na výplatu dividend, výslovně by tento záměr promítl do textu zákona. Zákon o daních z příjmů ve stanovených případech výslovně omezuje daňovou uznatelnost úroků či vymezuje její podmínky, z toho však nelze dovodit, že ve všech ostatních, zákonem nejmenovaných, případech se jedná o daňově uznatelný výdaj.

Nejvyšší správní soud tak dovozuje, že v dané věci je nutné daňovou uznatelnost předmětných nákladů posuzovat z hlediska obecného ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Jako podpůrné argumenty pro svůj rozsudek použil Nejvyšší správní soud také právní názory zahraničních soudů, a to především polských, z důvodu textové podobnosti českého a polského ustanovení zákona týkajícího se výplaty dividend. Polský Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že náklady související s úvěrem na výplatu dividend jsou spojeny s podnikatelskou činností daňového subjektu, protože dosažení zisku je společným cílem fungování akciové společnosti i jejích akcionářů.

Z výše uvedeného tedy plyne, že úroky a jiné náklady důvodně vynaložené obchodní společností v souvislosti s financováním výplaty dividend, pokud o této výplatě bylo rozhodnuto v souladu s obchodním zákoníkem a jedná se o existující závazek společnosti vůči jejím společníkům , je nutno považovat za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

V souvislosti s tímto průlomovým rozsudkem Nejvyššího správního soudu doporučujeme klientům, aby revidovali svá dřívější rozhodnutí týkající se financování výplat dividend z cizích zdrojů a vyloučení s tím souvisejících nákladů jako daňově neuznatelných.