Na základě aktuální hrozby klimatických změn si Evropská unie stanovila za cíl významnou redukci škodlivých vlivů na životní prostředí. Dle ambiciózních plánů má dojít k omezení emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 či vytvoření klimaticky neutrálního prostředí do roku 2050.

Důležitým prvkem tohoto boje jsou tzv. ekologické daně. Tyto daně jsou aplikovány na zdroje, které vedou k významnému ohrožení životního prostředí, a to v oblasti energií, dopravy či znečištění přírodních zdrojů. Jejich cílené zavedení se projeví v růstu cen daných komodit, což přispívá k odklonu od jejich konzumace a hledání alternativních zdrojů, které jsou k přírodě šetrnější.

Další přínos ekologických daní spatřuje Evropská unie v tom, že výtěžek z těchto daní může vytvořit finanční zdroje, které mohou být využity pro odstranění negativních dopadů současné pandemie COVID-19 či snižování jiných daní.

Dle Evropské unie je nutné ekologické daně aplikovat v tom směru, aby se jejich dopad nejvíce týkal samotných konzumentů a naopak pomohl těm, kteří jsou dopady znečištění nejvíce zasaženi (často nízkorozpočtové domácnosti).

Dnes vychází Ekologické daně ze směrnice Evropské unie, která zavádí daně na zemní plyn, pevná paliva a elektřinu. Česká republika implementovala tuto směrnici zavedením ekologických daní od roku 2008.

Poslední aktualizace směrnice pochází z roku 2003, a zdaleka neodpovídá současným potřebám životního prostředí. Toto je patrné například uplatněním osvobození pohonných hmot pro mezinárodní leteckou a lodní přepravu, které je v rozporu se současnými cíli Evropské unie. Další potíže se vyskytují v regulaci minimálních daňových sazeb.

Komise Evropské unie v současnosti provádí revizi uvedených nedostatků směrnice se snahou o její přizpůsobení současným záměrům boje proti klimatickým změnám. Lze tudíž očekávat, že v dohledné době dojde k úpravám v oblasti předmětu ekologických daní a příslušných sazeb. Tyto změny povedou k následné novelizaci českých předpisů a způsobu zdanění u nás.