Aktuální vývoj v oblasti souběhu

Publikováno:
21. říjen 2016
Autor:
  • Kateřina Hrůzová

Kauza souběhů je dokola omílaným tématem nejen odborné veřejnosti. Jde o situaci, kdy člen statutárního orgánu uzavře se společností také pracovní smlouvu, podle které vykonává práci vedoucího zaměstnance, např. generálního ředitele, obchodního ředitele apod. Původní judikatura (např. 3 Ads 119/2010 – 58) takovýto souběh zakazovala s argumentem, že se činnosti vedoucího zaměstnance a člena statutárního orgánu překrývají a že nelze na stejný druh činnosti uzavřít dvě smlouvy, a to až do novely obchodního zákoníku z roku 2011. Novela umožnila statutárnímu orgánu pověřit třetí osobu či některého ze svých členů výkonem obchodního vedení, kdy pověřený člen mohl být zároveň zaměstnancem společnosti. Zákon o obchodních korporacích, který obchodní zákoník od roku 2014 nahradil, však příslušné ustanovení nepřevzal. Absence výslovné úpravy tak opět otevřela prostor pro diskuse. Ministerstvo spravedlnosti proto v červenci 2014 vydalo výklad, že souběh funkcí, jejichž činnosti se překrývají, již od 1. ledna 2014 přípustný není. Závěry následujících judikátů se ale nadále lišily. Koncem září t.r. vydal Ústavní soud nález sp.zn. I. ÚS 190/15, který opět diskuse rozvířil. Přestože řeší případ podle právní úpravy platné do roku 2013, argumentace Ústavního soudu je použitelná i dle stávající právní úpravy.  

Ústavní soud řešil spor mezi bývalým předsedou představenstva akciové společnosti, který byl současně jmenován do pozice generálního ředitele na základě manažerské/pracovní smlouvy, a touto akciovou společností. Předmětem sporu pak byl nárok na mzdu zaměstnance za výpovědní dobu po odvolání z funkce člena statutárního orgánu. Společnost argumentovala neplatností pracovní smlouvy. Soud prvního stupně i odvolací soud žalobě zaměstnance vyhověly a nárok na mzdu mu přiznaly. Nejvyšší soud ale následně obě rozhodnutí zrušil s tím, že pracovní smlouva je neplatná, protože se okruh činností generálního ředitele a člena statutárního orgánu překrývaly. Tento názor tedy odrážel přístup většiny dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu. 

Ústavní soud argumenty Nejvyššího soudu, na základě kterých byla dovozena neplatnost pracovní smlouvy, v novém nálezu zpochybňuje. Nejprve poukázal na základní zásadu soukromého práva, dle které může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a dále na skutečnost, že jelikož souběh nebyl zákony nikdy výslovně zakázán, měly by mít pro dovození neplatnosti pracovních smluv obecné soudy přesvědčivé argumenty. 

Ústavní soud zdůraznil, že „zákaz tzv. souběhu funkce člena statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu české zákony nikdy výslovně nestanovily a tento zákaz judikaturně dotvořily až obecné soudy. Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty.“ Takové argumenty podle názoru ÚS předloženy nikdy nebyly. Zákaz, vyslovený Nejvyšším soudem, aby člen statutárního orgánu vykonával činnost na základě souběžné pracovní smlouvy, se podle Nejvyššího soudu opírá o dva důvody:

  1. tato činnost není upravena zákoníkem práce,
  2. výkon takové činnosti v pracovně právním vztahu odporuje povaze obchodních korporací.

ÚS podrobil zkoumání oba důvody. Při přezkoumání argumentu Nejvyššího soudu, podle kterého může být režimu zákoníku práce podřízena výlučně závislá práce, kterou výkon funkce statutárního orgánu není, v nálezu dovodil, že z pracovněprávního pohledu není žádný důvod, proč by na základě svobodné vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy a  člen statutárního orgánu nemohl vykonávat svou činnost nebo její část na základě pracovní smlouvy. Skutečnost v jakém režimu bude smlouva sjednána, by měla být posuzována podle vůle smluvních stran. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu v tom smyslu, že zákoník práce nemůže způsobovat neplatnost právního jednání, na něž sám nedopadá. Ústavní soud dále považuje obecný odkaz Nejvyššího soudu na povahu obchodních korporací  za naprosto nedostačující a požaduje řádné odůvodnění včetně uvedení konkrétních pádných argumentů.  

Ústavní soud tedy nepovažuje souběh funkce člena statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance za zcela přípustný, ale považuje dosavadní argumentaci Nejvyššího soudu za nedostatečnou. Otevírá tak prostor pro náležité odůvodnění, zda a proč by k souběhu pracovních smluv nemělo docházet. Bude zajímavé sledovat další vývoj judikatury z této oblasti a zejména jak tento nález obecné soudy do své praxe převezmou.

Zpracovala: Ing. Kateřina Hrůzová

Autor: Kateřina Hrůzová